Víkend uprostřed května loňského roku…

…jsme trávili s kamarády v jižních Čechách nedaleko zámku Orlík. Odpoledne jsem při pěším výletu s kočárkem narazila na modrobílé igelitové pásky, šipky a cedule s nápisem „Vltava run“. Připadalo mi to zvláštní – běží se tu nějaký závod, nikde nejsou diváci, start i cíl jsou také v nedohlednu a i běžce jsem vyhlížela marně. Vrtalo mi hlavou, co je to za akci.

Když jsem si to našla na webu, klesla mi čelist – 360 km ze Šumavy do Prahy? Tak to je slušnej mazec!

Penzion, ve kterém jsme byli ubytováni, nebyl nějaký hogo-fogo podnik. Spíš naopak. To, že paní majitelka v jedenáct večer nachystala na stůl v jídelně snídani mne sice překvapilo, ale v kontextu toho podniku mne to nijak nešokovalo. „Asi se jí nechce ráno vstávat, tak si to chystá teď. Ale ráno to bude oschlé, ještě že máme snídani vlastní.“ napadlo mne.

Naši kamarádi bydleli uvnitř v penzionu, my spali s dětmi venku v obytném autě. V noci byla slušná kosa, teplota klesala skoro k nule, zapnuli jsme topení. Do toho přijelo uprostřed noci pár aut. Svítili nám do naší pojízdné ložnice.

Ráno jsem je viděla – do kombíku s modrým polepem ve tvaru jakési vlnovky se trhavým zombie krokem ploužili čtyři chlapi v černých elasťákách. Došlo mi, že je to „ten závod“. A že ta noční snídaně byla pro ně. A že jim ve 3 hod ráno bylo asi úplně jedno, jestli je to jídlo oschlé a vajíčka vařená od večera.  V tu chvíli mne to začalo zajímat.

Doma jsem se na internetu dočetla, že těch celkových 360 km je štafeta a dělí si ji mezi sebe až 12 lidí. „Hmm… 3x 10 km za víkend – to by docela šlo…“ napadlo mne.

Co mne ale nakonec vyburcovalo k akci byl pohled do výsledkové listiny ročníku 2016 – z 250 štafet bylo jen pár (tuším že snad jen šest) štafet čistě ženských. Nevím, kde se ve mně vzal ten soutěživý duch, ale v tu chvíli bylo rozhodnuto: „Sestavím ženskou štafetu, určitě se rády zapojí všechny mé běhající kamarádky, kterých mám spousty. Budeme výjimečné. A třeba i někoho předběhneme a nebudeme úplně poslední.“

Takhle to tedy dopadne, pokud je někdo v dětství sportovní nemehlo. Já jsem nikdy jako dítě na stupni vítězů nestála a medaile nebrala, takže si to musím vynahrazova teď. Na stará kolena.