Proč běhám?

Protože neumím chytit míč. A také proto, že jsem spořivá.

Moje neschopnost chytit míč nebo ho jakkoliv zpracovat mne už na základní škole při přehazované v hodinách tělocviku víceméně vyřadila z kolektivu. Ve vybíjené jsem se uplatnila o něco lépe, protože cílem bylo se míči vyhnout a to mi šlo celkem dobře. Na tenis jsem docházela tři roky úplně zbytečně, mávat raketou půl metru od letícího míče byl můj standard i po letech usilovného tréninku. Při basketu na gymplu jsem se zařadila mezi pobíhající dav. Volejbal na sportovních kursech vysoké školy mi vháněl slzy do očí.

Ne, tohle opravdu nemám zapotřebí! Běhání mi jde líp.

Když mi před osmi lety daroval manžel k Vánocům startovné na pražský půlmaraton, vyděsila jsem se. Ale bylo mi líto nechat zaplacenou registraci propadnout. Na to jsem moc spořivá.

21 km jsem tehdy považovala za solidní výsledek celodenního pěšího výletu. To, že dokončím závod a překonám vzdálenost 21 km během, znělo pro mne tehdy jako naprosté sci-fi.