Obrovská! Doslova mnohahodinová.
Začátkem září jsem se na firemním sportovním dni potkala s Martinou. Martinu znám dlouho, již od minulého tisíciletí. Několik let jsme spolu seděly v jedné kanceláři, později jsme společně trávily hodně času v době, kdy byly naše děti malé. Nakonec jsme společně uběhly pár půlmaratonů. Martina je dobrý parťák – nenechá se k ničemu dlouho přemlouvat, je akční. Proto jsem měla radost, že jsme se potkaly. Bylo mi jasné, že zrovna ji nebudu muset dlouho přemlouvat.
Přemlouvat dlouho jsem ji nemusela, nadchla se okamžitě. Zapředly jsme se do hovoru o květnové štafetě velmi důkladně, vše jsme dokola probraly několikrát tam a zpátky, a současně jsme mudrovaly kde sehnat ten zbytek účastnic. Martina začala vypočítávat, které své další běžecké parťačky osloví. To vše jsme podpořily několika skleničkami vína.
Někdy kolem půlnoci jsme se v davu lidí potkaly s Vendulou. Vendula běhá maratonské štafety a my s kuráží po pár sklenkách jsme ji začaly hecovat, ať se k nám přidá na Vltavu. „Holky, nepřidám, já teď nejsem v kondici. Ale mám jednu kolegyni, ta je hodně rychlá, ta by s vámi mohla běžet. Dám vám na ni kontakt, ozvěte se.“
Domů jsem se dostala nad ránem. Pocity, které jsem měla druhý den, už asi nemusím nikdy znovu zažít. Matně si pamatuji, že takhle nějak mi bylo po maturitním večírku. Bez komentáře. Jedinou omluvou snad může být, že to bylo v zájmu běhu.
Vendula svůj slib splnila, oslovila jsem Ivanu. Ivana na moji nabídku kývla koncem října.
Martina přesvědčila k účasti ve štafetě Pavlínu.
Pavlína se ukázala jako velmi akční členka týmu. Postupně mi dodávala různá jména a e-mailové kontakty, v průběhu října a listopadu jsem byla v kontaktu s několika běžkyněmi. Nakonec jsme se domluvily s Veronikou.
A Martina potom ještě později, opět nad sklenkou vína, získala do štafety Alenu.
Pět statečných běžkyň – to je nakonec hezká bilance jednoho veselého večírku.
Dvanáct statečných 