23. října 2016
Někdy je potřeba trošku přitlačit, zahnat oběť do kouta. Nebo do auta.
Z jedoucího auta se blbě vystupuje.
V autě cestou na půlmaraton do Klánovic se mne Zuzana ptala, jak jsem na tom s lidma na Vltavu. Sama účast ve štafetě dosud s díky odmítala. Prý by nás zdržovala a nemá na to. V tomto ohledu s ní rozhodně nesouhlasím.
“Hele, tak mne napadlo, že by asi bylo dobré udělat před tím závodem takové malé soustředění a trénovat běhání v noci.” vypadlo najednou ze Zuzky.
“Cože,ty o tom takhle přemýšlíš? Takže ty s námi běžíš!”
Než jsme dojely do Klánovic na start, kývla, že ano. Pevně věřím, že svého rozhodnutí nebude litovat, a že tím pádem z jejích úst nikdy nezazní: „Nikdy více Klánovice!“
No panečku, to jsem si pěkně zavařila: Zuzka chce noční tréninky, Martina by ráda víkendové soustředění na Šumavě aby si proběhla trasu a cestou v noci nezabloudila. Tak s tímhle jsem opravdu nepočítala, ty holky jsou nějak moc aktivní. Zatím jsem uvažovala jen o seznamovací hospodě, někdy po začátku nového roku.
Z toho, že Zuzana poběží s námi, mám velkou radost. Seznámily jsme se, když jsme spolu lezly do školky přes plot. Ne v dětství, ale před pár lety. Náš David chodil s její Emou ve školce do stejné třídy. V době rekonstrukce školky se branka zamykala přesně v 8:00 hod a jediný způsob jak dostat po osmé hodině ráno dítě do školky a dorazit do práce, bylo přelézt plot tam a zpět. V létě, v sukni a v lodičkách. Tohle lidi stmelí.
Se Zuzkou máme spoustu společných běžeckých zážitků, z jejích úspěchů mám vždycky velkou radost. K prvnímu půlmaratonu jsem ji přesvědčila, ale od té doby se už hlásí sama.
Dvanáct statečných 