Jak se běží půlmaraton v lese?

Jak? Úplně jinak než ve městě…

Není fér jen tak letmo zmínit Klánovický půlmaraton a neříci k tomu závodu více. Parta organizátorů z Klánovic si rozhodně zaslouží pochvalu. Nenapadá mne nic, co bych jim vytkla. Jistě o tom bylo napsánou spousty blogů a komentářů, nerada bych se opakovala.

Pro mne to byl po Praze, Drážďanech, Olomouci a Ústí nad Labem první půlmaraton, který jsem neběžela ve městě. Je to velká změna, naprosto jiný typ zážitku.

Ano, pochopitelně, člověk dýchá čerstvý vzduch, pod nohama šustí podzimní listí, líné slunce zlatem zalévá voňavý les a říjnový termín po letní sezóně dává tušit dobrému výslednému času. Došlap na lesních pěšinkách je měkký, ale může být i blátivý. Takže je to dobrá záminka k tomu, aby si člověk koupil nové trailové boty.

nové trailovky musí být hlavně hezké – okouzlující detail rozhodl

Tohle vše jsem tak nějak očekávala. Napadlo mne, že se klidně může opakovat můj dávný zážitek z Běchovic. Tedy to, že mi všichni utečou a díky malému počtu účastníků prostě nakonec poběžím většinu závodu lesem sama. Tak jako běhám kteroukoliv jinou sobotu. Tyhle mé obavy se naštěstí nesplnily.

Někde v lese jsem se zavěsila za běžkyni, která měla na paži připevněný „aparátek“. Ten klidným hlasem promlouval do našeho dechu: „Your average pace is five minutes and thirty-five seconds.“ Wow! Really? To mne nadchlo. „Hele, jestli ti to nekecá, tak to máme pod 2 hodiny!“ zafuněla jsem. Jen se usmála.

Někde v lese jsem už nemohla. Někde mezi smrkem a bukem jsem se vzmátořila. Za dalším houštím jsem zvažovala, jestli se raději nepřidat k houbařům, kteří se klidně procházeli lesem okolo. Les je krásný. Voňavý. Ale celých 21 kilometrů je les STÁLE STEJNÝ!

Když mne v Praze přepadne slabost na dlažbě za Husákovým tichem, je mi jasné že 19. km si vybírá svou daň. Národní divadlo optimisticky hlásí, že zde je již polovina trati za námi. Na nábřeží před Letenským tunelu si na 12. km většinou dávám první půlku gelu. Rohanské nábřeží a jeho typický protivítr – tady se to láme, více než 15 km v tréninku obvykle neběhám.  Díky měnící se scenérii kolem trasy potom v hospodě v cíli můžu zkušeně přispět do debaty a přesně rozvést, na kterém kilometru mne letos „chytil žaket“ a kde to naopak „šlo rozběhnout“.

Z tohohle pohledu debata u piva po závodě v Klánovicích ehm… tak nějak… vázla.  Není se co divit, představa jak u piva popisuji, že: „Za smrčkem jsem…“ Co, prosím?!