Když jsem byla malá holka, stály se nejdelší fronty na banány. Lidé se o ně doslova prali. Dneska máme banánů plné obchody a pereme se o místa na běžeckých závodech. Doba se mění.
Od: Helena Komu: Ivana, Jana, Martina, Pavlína, Zuzka, Johana Datum: 1.11. 2016, 12:20 Ahoj, tak jsem to zaregistrovala. Ve 12:02 (2 min. po otevření registrace) jsem celou registraci proklikala a bohužel jsem se nevešla do prvních 50 týmů. Takže startovné bude o kousek vyšší. Ale aspoň že tak, 10 min po 12:00 hod už bylo úplně vyprodáno. K dnešnímu dni nás je sedm. Ale není spěch, dodat lidi do konečné sestavy můžeme až do jara, lepší je si pečlivě vybrat. Takže pokud máte kamarádku, dceru apod. která se k nám chce přidat – stále je zde možnost. Hezký den, Helena
V naší rodině banány vždycky sháněl děda. Bydlel v Radlicích, ve vedlejším domě byly veliké zrací sklepy na banány. Když šel okolo a viděl závozníky nakládat zboží do auta, zeptal se jich: „Šéfe, kam to vezete?“. „Do Vodičkový.“ byla častá odpověď. Děda potom obvykle líčil svoji úspěšnou banánovou misi nějak takto:
„Tak jsem sedl na tramvaj a jedu do tý Vodičkový. Postavím se před zeleninu. Byl jsem tam první. Šla okolo ženská a ptá se mne, na co stojím. Povídám, že na banány. Ptá se mne, jestli je mají. Povídám jí, že nemají, ale že je přivezou. Tak se za mne postavila. Než ti chlapi s banánama přijeli, už tam za mnou stála celá fronta…“
Dědu tyhle „sháněčky“ vysloveně bavily, rád boj ve frontě dramatizoval a užíval si náš úžas v očích, když jsme se sestrou nadšeně hleděly na žlutavé podlouhlé plody – výsledek jeho bojové akce.
Dnešní virtuální fronta na běžecké závody je méně přehledná, než řada banánůchtivých lidí ve Vodičkově ulici. Člověk přesně nevidí, kolik lidí stojí před ním, kolik se jich tlačí kolem něho a kdo zrovna předbíhá.
První den registrace na jarní půlmaraton v Praze, nějakých 8 měsíců před termínem závodu, jsem večer již nestihla zlevněné startovné pro prvních 3.500 přihlášených běžců. Přihlašování na Vltavu bylo doslova drama, které by i našeho dědu zaskočilo. Kybernetický „boj o banány“, tlačenice ve frontě. Vyprodáno bylo za 4,5 minuty!
Přemýšlím nad tím, co jsme to za blázny. Možnost se celý víkend nevyspat, utahat se při běhu ze Šumavy do Prahy, kodrcat se zpocené v autě – tohleto je takový trhák? Za tohle stojí lidem se o startovné doslova poprat? Děda by tohle nepochopil.
Snad to za to stojí. Nám, Dámské jízdě Tigi-Shu, určitě ano. Obchody jsou plné banánů, lidé jsou aktivní, běhání se stalo společenskou záležitostí. Žijeme si skvěle. Fronty stojíme naštěstí už jen na závody. (…a na Pandoru)
Dvanáct statečných 