V listopadu

Já: “Johano, a co mamka? Nepřidá se do štafety?”
Johana: “Nevypadá to. Ale taťka by s námi rád běžel.”

Taťku nechceme ani v sukních, jsme přeci ženská štafeta. I když časy má slušné, s půlmaratonem za 1:35 by nás dost urychlil.

Telefonát s kamarádem o pár dní později:

On: “Hele, slyšel jsem, že s tebou běží tu Vltavu Ivana. Odkud vy se znáte?”
Já: “Neznáme, ale máme společnou známou.”
On: “Prosímtě, řekni mi o tom závodu něco. Kolík mne láká, abych to s ním běžel. 
     Moc se mi do toho nechce. ”
Já: “Buď v klidu. Na příští rok je už vyprodáno, prodalo se to za pár minut. ”
On: “No tak hurá! Tak to mám vyřešené. ”

 

Listopad byl měsícem intenzivní e-mailové komunikace s možnými účastnicemi naší štafety. Chvílemi si připadám jako majitel fotbalového klubu Sparta při nákupu nových talentů do základního kádru sestavy. Některé z holek, se kterými jsem byla v kontaktu, se nakonec přidaly k jinému týmu. Některé si účast v závodě rozmyslely, jiné se mi po odeslání základních informací o závodě a naší štafetě už raději ani neozvaly.

V prvních dnech po registraci napjatě sleduji seznam přihlášených týmů. V naší kategorii (C – ženy) jich moc nepřibývá. Nestačím se divit – stále jsme tu jen my “Dámská jízda Tigi-Shu” a ještě jedno družstvo. Hurá! Není nad to, být ve správný čas na správném místě. Jestli na nás v květnu v cíli počkají, a my to tam statečně dotlačíme, tak máme ve své kategorii nejhůře stříbrnou medaili. To si nechám líbit.

Nabízím luxusní zboží: účast v závodu, který se vyprodal během několika minut. Navíc s garantovanou medailovou pozicí ve své kategorii. K mému překvapení zájem o účast ve štafetě mezi mými běhajícími kamarádkami raketově nevzrostl.