Při přijímání nových zaměstnanců se radí nepodléhat stereotypům. Platí to i pro nábor do běžecké štafety? To se dozvím v květnu.
“Tak konečně! Zájemkyně už se mi hlásí samy.” radovala jsem se, když mi v polovině listopadu dorazila milá zpráva.
“Ahoj Heleno, D. mi v práci řekla, že dáváš dohromady tým na Vltava Run. Kdybys měla málo lidí, tak bych se k vám ráda přidala. Chci to vyzkoušet a potřebuji nějaký cíl. V dubnu si dám 1/2M v Praze a potom v květnu by se mi tam hodila Vltava. Ted mám 1 km okolo X:xx, ale potřebuji motivaci se někam posunout. Kdyby vás bylo málo a nikoho jiného by jsi neměla, tak dej vědět. Ahoj Věra”
Věrku znám z kanceláře. Někdy mám pocit, že v Čechách se zná každý s každým. Pokud se v Praze potkají dva lidé ve věku nad 35 let, s největší pravděpodobností zjistí, že se již v minulosti někde setkali, nebo že mají společné známé. A to i bez Facebooku.
Věra několik let trénovala a závodila za stejný veslařský klub, jako moje kamarádka Bára z vysoké školy. Dodnes spolu jezdí na osmiveslici Primátorky. Bára byla vždycky velký dříč – na sebe přísná, cílevědomá, málokdy spokojená se svým sportovním výkonem, vždy připravena na sobě dále pracovat. Tak jak jsem poznala Báru, nabyla jsem postupem času dojmu, že takoví jsou všichni veslaři: houževnatí dříči.
Veslování je o partě a o zodpovědnosti každého za společný výkon. Běhání je v hlavě. Pro dobrý výkon v běhu je podstatná motivace, motivace je závod.
Proto jsem nad zprávou od Věrky neváhala – věřím stereotypům. Věřím, že co veslař to dříč. Věřím, že závod motivuje. Věřím, že kdo je zvyklý trénovat a závodit v partě na veslici bude skvělou posilou i pro naši běžeckou štafetu. Všechno, co se Věrka naučila v loděnici, uplatní i ve štafetě.
Dvanáct statečných 