“A jak to máte teďka s běháním? Plánujete nějaký závod?” zeptal se mne na Mikuláše kadeřník. Kdyby se neptal, nebudu ho svými plány zatěžovat. Ale on si začal sám, tak má co chtěl. Začala jsem vyprávět – o tom, jak skvělý mi ten závod připadá. O tom, že většině mých kamarádek to tak skvělé nepřipadá. O tom, jak budeme výjimečné ženské družstvo. Jak dostaneme medaili… a jak nás stále ještě není dvanáct.
“No, já mám jednu kamarádku, která pořád běhá. Běhá rychle. Ona ty maratóny i vyhrává.” vypadlo z kadeřníka, když jsem svůj monolog ukončila.
Překvapeně jsem na sebe vykulila oči do zrcadla.
Dále jsem se dozvěděla, že “její Facebook je samý běh, však se podívejte”. (kadeřník odložil stěrku s barvou a strčil mi pod nos svůj iPhone s jakousi FB stránkou) Tohle bylo zcela zbytečné – když mám na hlavě barvu, nemůžu mít na očích brýle. A bez brýlí můžu jen těžko obdivovat skvělé výkony neznámé běžkyně.
Svoji ódu na běžkyni okořenil informací o rodinné běžecké anamnéze a zakončil konstatováním: “Tak jestli chcete, já bych se jí zeptal jestli s vámi nechce běžet. Jen co tu barvu dodělám, hned jí napíšu. A jak se ten závod vlastně jmenuje? Bude to znát?”
Odpověděla hned. Závod zná. Vzala si pár dnů na rozmyšlenou.
Odcházím domů načesaná, krásná a nadšená. Jestli tohle klapne, tak to bude nejlepší hospodská historka. Jak se shání běžecké eso? S barvou na hlavě.
Kamila S. se ozvala za dva dny. Moc ráda se k nám přidá, přestože naše průměrné běžecké tempo je někde zcela jinde než její.
Připadám si, jako kdybych se chystala na výlet na běžkách a najednou se ke mně chtěla připojit Gabriela Koukalová. Napadá mne, jestli si Pavel Nedvěd chodí zakopat s klukama z ulice na plácek za domem. Baví ho to? Co mu to dává?
Dvanáct statečných 