Před dvěma lety jsem zjistila, že na běžkách umím bruslit. Díky fyzičce získané běháním bruslení udýchám a šoupat nohama vpřed do „stromečku“ vždycky nějak zvládnu. Také jsem zjistila, že vůbec není problém o víkendu ráno sednout do auta, dopravit se na hory, oběhnout půl Jizerek a večer spát ve své posteli. To je velká výhoda života v malé zemi – všechno máme kousek, nikam se necestuje dlouho. Spolehlivou parťačkou na zimních výjezdech na běžky je mi Martina.
Loni jsme si výlet moc užily a radovaly se z toho, že jsme zvládly objet maraton. „Ale těch zbývajících 8 km bychom ještě daly a měly bychom Padesátku.“ hlodalo v nás. A byl plán na letošní zimu. Plánů není nikdy dost, je potřeba mít vždy nějaké sportovní cíle před sebou. Proto si Padesátku necháváme na příští zimu.
V neděli jsme vyrazily do stopy. Hlásící se jaro a teplý týden udělaly se sněhem své. Ideální podmínky prý byly brzy po ránu. Nebo před měsícem. Nám se sníh pod lyžemi bořil, rozhodně to tentokrát neodsejpalo. Cestou dolů na Kristiánov často nasazuji široký pluh. Dnes bylo místy naopak potřeba trošku přibruslit, abychom stihly dojet k autu za světla.
Výlet to byl rozhodně zábavný:
- Bruslení v bořícím se sněhu zlepšuje kondici, táhlé kopce nahoru, které vůbec nejedou, budují psychickou odolnost – obojího nám bude na Vltavě třeba
- Do kopce dokážeme předjet i chlapy (konkrétně jednoho) a celé skupiny lyžařů (ve věku 65+). O tom, kdo předjížděl nás, není třeba mluvit.
- Někteří muži – běžkaři – dvojici žen na běžkách již zdaleka radostně zdraví. Většinou se jedná o veselé šedesátníky.
- Jeden muž nám dokonce padl k nohám. Nu, dobrá, spíše pod nohy. Zřítil se k zemi, když se snažil nás předjet.
Až s Martinou společně poběžíme za 2,5 měsíce, rozhodně to bude z kopce odsejpat ještě méně než dnes. Na Vltavě to ani z kopce dolů nebude zadarmo. Shodly jsme se na tom, že se na to již dnes těšíme.
Dvanáct statečných 