V rámci přípravy na půlmaraton se nám se Zuzkou osvědčilo odjet z domova vlakem a doběhnout zpátky. Proto jsme se dohodly na tom, že si běhovýlet za týden zopakujeme a přidáme si navíc jednu zastávku, aby byla trasa delší. Solidních 15 km je předpůlmaratónská nutnost.
Přibraly jsme i Verču, která s námi v květnu poběží „Vltavu“. Verča přibrala Janu. Čtyři odhodlané běžící ženy – to se nevidí tak často. Když jsme cestou z Kolovrat probíhaly Uhříněvsí, vypadaly jsme opravdu jako běžecký zájezd. Nebo jako dámský komorní závod.
Ukázalo se, že:
- pokud se více než 2 běžkyně domlouvají na společném výběhu, nemusí být vždy jednoduché se sejít
- více lidí = vyšší tempo
- když si dám k někomu do batohu telefon, je potřeba si ho vzít zpátky – jinak je ptoblém
- pravá noha mne od minulého víkendu pořád mírně pobolívá v oblasti kotníku, šlapu nakřivo, domluvený termín u sportovního maséra není zbytečný
- jedna zastávka vlakem navíc nám běžecky přidala jen 2 km! No toto?
- na Vltava run je potřeba s sebou nést mobil, je to v pravidlech. Já i Zuzka budeme muset pořešit, jak a v čem ten mobil poneseme. Verča i Jana mají krásné běžecké batůžky. Vypadá to, že se budeme muset vydat „na shopping“.
V úterý ráo si u maséra připadám jako ojeté auto v servisu. To co mne pobolívalo, není mimoděk podvrtnutý kotník. Takto se to sice tvářilo, ale masér velmi rychle odhaluje příčinu úplně jinde v noze. O dobrého půl metru výše. Po půl hodině jeho usilovné práce si začínám připadat stejně důležitě jak Pavel Nedvěd před zápasem. Ten pocit je docela fajn – neměla bych sem chodit pravidelně? Později během dne mne občas píchne v koleni druhé nohy, tu zabolí v zádech. Hm… možná ten termín jarního půlmaratonu v Praze není zase tak ideální – někomu koliduje se zpracováním daňových priznání, mně zase s jarní prací na zahradě. (a to jsem to přehazování kompostu záměrně nechala na termín PO půlmaratonu!)
Dvanáct statečných 
Nádhera, jste skvělé!
To se mi líbíTo se mi líbí