V neděli po pražském půlmaratonu bylo krásné slunečné počasí, letních 20 stupňů. V rámci simulace podmínek Vltava Run jsme měly se Zuzkou domluvený výběh na 10 km. Upřímně se přiznám, že kdybych měla běžet sama, tak bych si našla 101 důvodů, proč je zrovna dnes nutné odpočívat. Bohužel jsem ani nemohla nadávat, kdo takový blbý nápad vymyslel. Myslím, že jsem to před měsícem řekla jen tak z hecu a potom mi již bylo hloupé z toho vycouvat. Inu – mám, co jsem chtěla. „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.“ říkala jsem si, když jsme se Zuzkou v letních běžeckých oblečkách vyklusly od domu. Zhruba po 200 metrech probíháme frekventovanou křižovatkou, odtud již naše oblíbená trasa vede víceméně mimo dopravní frmol.
Na křižovatce nás obě překvapila paní na invalidním vozíku, která se pozadu posunovala do křižovatky. Ano, byla na přechodu, ale jaksi neohrabaně se odšupovala nohama přes ten přechod a vypadalo to, že ji pravděpodobně teď nebo za chvilku smete auto. Zuzka se k ní rozběhla: „Já vám pomůžu, ještě vás něco srazí.“ Paní neprotestovala. Připadám si zbytečná, tak aspoň stojím uprostřed přechodu, aby auta včas zastavily a Zuzka s vozíkem mohla lépe projet. Paní ihned komentovala Zuzany obratnost – prý je vidět že má praxi s kočárkem, když v něm vozila děti. „Vozila jsem na vozíku babičku.“ usmála se Zuzka. „A co vy? Vy nemáte manžela nebo někoho jiného, kdo by vám pomohl?“ „Nie, manžel má prácu.“ odpověděla paní tak nějak česko-slovensky.
V tu chvíli mi to došlo! Krve by se ve mně nedořezal. „Vy jste paní Gabajová?“ povídám. „Áno, áno – ako to viete?“ zarazila se.
STŘIH
Je podvečer května loňského roku.
David má od 18 hod Sokol. Já praktikuji metodu efektivního běhu – doběhnu s Davidem do Sokola a během hodiny, kdy on cvičí, si oběhnu své 10 km kolečko. To je ideální situace – musím sebou při běhu hodit, aby na mne po skončení Sokola dlouho nečekal.
Za Tescem se dostávám do opuštěnějších končin a potkávám dvě běžkyně, které běží trošku jinou trať než já. Tu jednu si pamatuji ze školy, její kluci chodili ke stejné učitelce na flétnu jako Matyáš. U mostku přes trať vtipkuji s chlapíkem na téma, jestli mne jeho psi pokoušou nebo ne. On tvrdí že ne, já ale raději přecházím do chůze.
Nasazuji tempo, abych stihla vyzvednout Davida. Blížím se k pěší lávce přes trať a míjím zprava zarostlou zahradu, ve které mají své boudy homelesáci. Vtom vidím před sebou na cestě několik lidí, mávají na mne a volají, ať si dám pozor na psa. Pozdě! Už mám tu potvoru zakouslou v noze. Takovej opelichanej vlčák, který pokojně stál u plotu té homelesácké zahrady. Hystericky řvu: „Už mne kousl!“ A současně je mi do breku – krucinál, tohle mi tak ještě zbývalo. Dobelhám se k lidem. Vidím, že to jsou běžkyně, které jsem potkala před 20 minutami. Jedna z nich má také zakrvavenou nohu. Usedáme vedle sebe na betonový blok a svorně nadáváme. Je tam s námi ještě hodný pán s mobilem – pochopitelně všechny běháme bez mobilu, já mám jen hodinky a kapesník. Dozvídám se, že už je na cestě policie i sanitka…
Kruci! Jak já ty psy nenávidím!
Sanitka je u nás za chvíli, s nimi i policie (neprůstřelné vesty, paralyzér, pistole – snad tu mrchu zastřelí, říkám si).
Chlapi ze sanitky se nestačí divit, že už jsme pokousané dvě. Navíc jednoho z nich znám ze základky – známé školní eso Fanda K.
V sanitce nás jemně ošetřují, chlapi jsou samý fórek a z události se pomalu stává takové malé běžecké párty. Do Vinohradské nemocnice jedeme s houkačkou – trapas! „Ne, to my musíme, na to máme předpis.“ uklidňuje mne doktor.
Když vcházíme do dveří čekárny ortopedické ambulance, cukají ostatním pacientům koutky – dvě zpocené ženské v běžeckém, zhruba stejně staré a obě mají pravý kotník ovázaný fáčem. Asi jsme pro ně dost vtipné zjevení.
Suma sumárum to nakonec dopadlo celkem dobře – mám v noze sedm děr, vzteklina v Čechách v podstatě neexistuje (poslední případ byl zaznamenán před 15 lety). Dali mi tetanovku a trochu mne potrápili desinfekcí rány – stříkali to jehlou dovnitř. Brrr! Kolegyně dopadla hůře, ta to měla na pár stehů.
Celá příhoda měla velmi dlouhé pokračování. Psa se sice bezprostředně po incidentu podařilo odchytit a zavézt do útulku, odtud si ho však majitelka obratem vyzvedla. Dlouho jsem se bála kolem „plotu kousavého psa“ běhat. Nakonec majitel zahrady (pravděpodobně na základě intervence pokousané běžecké kolegyně) pozemek prořezal a boudy zboural. A nyní je už pokoj.
Ukázalo se, že pes byl onoho dne asi dost při chuti – před námi již pokousal pána, který si byl také zaběhat. Očkovaný na vzteklinu byl – před časem totiž pokousal hasiče a policistu. Dále se ukázalo, že majitelka psa měla v době útoku psa na běžce 3 promile, že pochází ze Slovenska a je na vozíku. Řízení o přestupku proti občanskému soužití probíhalo na městském úřadě až do podzimu, nedosáhli jsme ničeho. Jediná skutečně vyčíslitelná škoda celé té naší pokousané běžecké trojice byla 90 Kč, které jsem já zaplatila za ošetření na pohotovosti. Peníze jsem pochopitelně od majitelky psa nikdy nedostala.
STŘIH
Dubnová neděle po letošním půlmaratonu.
„Vy jste paní Gabajová?“ povídám. „Áno, áno – ako to viete?“ zarazila se. „Váš pes mne pokousal!“ pronesu chladně. „Aj toto, a kedy?“ „Loni, tehdy kdy to řešila policie. Dodnes mám na noze jizvy, podívejte se!“ „Ale já psa už nemám…“
Kruťárna dnes poprvé.
Běžíme. Míjíme plot kousavého psa. „Promiň, já netušila že je to ona.“ pípne Zuzka. „V pohodě. Ale říct jsem jí to musela, to snad chápeš.“
Ploužíme se do kopečka k přehradě, šineme se s těmi včerejšími 21 km v nohách šnečím tempem. „Sama bych fakt nevyběhla…“ říkám si. „Doběhneme až k molu, co myslíš? To bude hezkej cíl.“ funím. „Fajn.“ funí Zuzka. „A na molu si sedneme na ty lavičky – nebo si tam můžeme i lehnout, je tam moc hezky.“ navrhuji. „Žádná zastávka nebude, otočíme se a běžíme zpátky.“ slyším odpověď uprostřed rytmických nádechů. „Nebuď na mne krutá.“ protestuji. „Jen běž, nesedej si, budeš za to nakonec ráda.“ uzavírá Zuzka.
Uff… Kruťárna dnes podruhé.
Samozřejmě že je to pravda, byla jsem za to nakonec dokonce MOC ráda. Pro mne to byl naprosto nový zážitek – nikdy v životě jsem neměla důvod po půlmaratonu běžet hned druhý den desítku. Skvělý pocit – ono to jde, dá se to přežít, dokázaly jsme to.
VLTAVA!
A co pondělí po té víkendové kilometrové náloži? Bylo kruté? Ne. Bylo docela v pohodě.
Dvanáct statečných 