Zprávy o závějích sněhu na Šumavě před prvním květnovým prodlouženým víkendem nás nechávají v klidu. Proč? Tigi-Shu má ke sněhu i zimě blízko, vrtochy letošního chladného jara nás nemohou zaskočit. Na drsné klima horského Zadova se s Johanou připravujeme na tzv. „dětském a dámském skialpovém víkendu“. Zvažujeme, jestli bude nakonec povoleno vzít si na první etapy závodu běžky, tzv. „kameňačky“, a svézt se podél Vltavy na nich.
Dámský a dětský skialp znamená, že je objednané hezké počasí, jednotlivé výstupy nejsou fyzicky tolik náročné a nocleh je zajištěn v horské chatě (ne ve sněhovém záhrabu). Léta jsem na skialpech nebyla. Abych se vůbec mohla této výpravy zúčastnit, znamenalo to pro mne najít ve sklepě své skialpové lyže, omést z nich pavučiny a z tuleních pásů odlepit nachytané myši. Zabalit nutné vybavení (pípák, lopata, sonda, cepín, mačky, haršajsny, sedák atd.), svačinu na cestu a vyrazit s ostatními směrem k Rozvadovu.
Na krásnou jarní lyžovačku jsme se všichni opravdu těšili. To, že první sníh vedle silnice ležel už u Mnichova nás ale všechny opravdu zaskočilo. Když jsme po půlnoci vyjížděli ze Söldenu v údolí Öetztalu serpentýnami nahoru do Ventu, byla již krajina kolem doslova vánoční – pocukrované stromy, bílé stráně, zasněžená silnice a vločky sněhu poletující v záři reflektorů našeho auta.
Objednané počasí dorazilo přesně podle potřebného itineráře. Vstáváme do krásného slunečného rána, po snídani balíme batohy a díky slušné nadílce čerstvého sněhu nazouváme lyže doslova vedle auta.
Na chatu Vernagt-Hütte je to nějakých 1.000 výškových metrů, což pro naše nohy ztuhlé dlouhou cestou znamená 6 hodin výstupu.
„Máme čerstvý štrůdl. Slyšíte? Úplně volá, abyste si ho objednali.“ Chatař nás dlouho přemlouvat nemusel. Dali jsme si rádi.
Kolík a Kadálek jsou neposedná dvojka – ještě před večeří si neodpustili „procházku“ od chaty kousek nahoru, aby si mohli sjet jeden neodolatelný svah navíc.
První noc ve výšce 2.755 m je jako vždy trošku neklidná, tělo si na nadmořskou výšku zvyká postupně.
Nedělní výlet jsme naplánovali na Hochvernagtspitze (3.535 m). Celkově pohodový výstup nejprve po moréně, potom přes zasněžený ledovec po vyšlapané stopě. Vrchol je na skalnatém hřebínku. Dolů perfektní sjezd v prašanu, každý si kreslíme svoji vlastní vlnovku a radujeme se z toho, jak to pěkně jede. Neposedná dvojka opět protahuje výlet o kus dále směrem k Wildspitze a, dnes si dává navíc jeden vrchol a pár prašanových svahů.
Pondělní svátek práce je současně poslední den, kdy je chata ve skialpové sezóně otevřena. Pokyn chataře je nekompromisní – snídaně dnes dříve, v 7:30 musí mít všichni vyklizené pokoje. Zavíráme!
Vyrážíme na nedaleký Fluchtkogel (3.497 m). Je to vrchol stejně vysoký jako předešlého dne, leží ale blíže k chatě. Hnáni vidinou zhoršujícího se počasí jsme na vrcholu za 2,5 hodiny. Obědváme dole u chaty, přebalujeme batohy a vydáváme se na cestu do údolí k autu.
Až cestou dolů si uvědomuji, jak obrovské jsme měli první den štěstí s nově napadlým sněhem – od chaty sjíždíme pouze na konec morény, dále je sníh odtátý a je proto potřeba naložit lyže na batohy a šlapat dolů v přeskáčích po svých. Jsou to dlouhé 3 hodiny. Johanka konstatuje, že tohle je vlastně stejné jako slavný Zátopkův trénink – na nohách závaží a na zádech zátěž.
Účastníci zájezdu:
Děti – Johana a Štěpán, Ženy – Helena a Míša, Horští vůdci – Kolík a Kadálek
Dvanáct statečných 