Nedělní etapy

Naše auto č. 1 si na nedělní ranní etapy objednalo buzení telefonem. Až na předávce jsme se dozvěděli, jaké drama se v noci odehrálo. Holky šly spát, a aby jim nepípaly na telefonech zprávy o předávkách, tak si daly režim letadlo. Všechny. Vzbudily se ve chvíli, kdy Alena měla doběhnout na předávku za 20 minut a bylo potřeba dojet tam 7 km. Jediné co řidička Pavlína a běžkyně Veronika stihly, bylo nandání kontaktních čoček. Veronika vyběhla na trať v 1:54 tak trošku „narychlo“.

Auto číslo 1 bojovalo se ztuhlýma nohama – tedy rozumějte tomu – po 2x odběhnutých 10 km nemáte čas se v klidu rozklusat. Je potřeba dojet na další předávku. Takže sednete do auta a honem se jede dál. Tam už nejde většinou z auta ani vystoupit, běžec zalomený do pravého úhle ve tvaru automobilové sedačky obvykle vypadne ze dveří sám a potom se komickým krokem potácí sledovat předávku. Na bolavé a zatuhlé nohy vytáhla Kamila V. před spaním z tašky mast, která prý slibovala zázračný účinek. Smrdělo to velmi. Jaksi povědomě. „Kami, co to je?“ – „Asi kafr, či co já vím.“ – Johy: „Já vím, už si vzpomínám, co mi ten smrad připomíná. Toi toiky. Teda ne obsah, jako myslím tu chemii v nich…“ Bylo to přesné. Jako toi toi smrděla v noci celá naše chatka. Ale mast opravdu pomohla.

Na ranní předávce jsme čekaly, že uvidíme unavené trosky po těžkých nočních etapách. Holky zářily štěstím – v noci se běželo dobře, rychle, nesvítilo slunce (překvapivě), nebylo horko.

Zuzka hodnotila svoji noční etapu za rozbřesku jako krásný zážitek

šťastné běžkyně po nočních etapách

6:48 – předávka z Jany na Helenu – Kostelec nad Vltavou – radostně na úsek obtížnosti 4

Další dramatické situace nastala při předávce pod Orlickou přehradou (Solenice). Kamila stojí na mostě, sleduje přibíhající běžce. Najednou slyším u auta: „Honem, Johy už běží.“ Veronika ale stojí ve frontě na Toi toi. Po ranním úseku mám na totálně ztuhlých nohách žabky, hrabu se u auta v tašce. „Veronikóóó! Honem!“ řvu na celé parkoviště a snažím se běžet směrem k záchodům. Marně. Vzmohla jsem se jen na komické klopýtání. Běžci u okolních aut se přidávají: „Veronikó!“ Verča sice mírně protestuje že si ani nestihla odskočit, ale disciplinovaně okamžitě vybíhá svým skvělým tempem vzhůru do kopce.

nedělní ráno v Solenicích – Johy po svém třetím úseku

V půl deváté ráno je už brutální horko. Kamila se svého dalšího úseku obává o to více, že je opět do kopce. Na předávce v Kamýku nad Vltavou již potkáváme běžce s otejpovanýma nohama, někteří se v cíli předávky hroutí, kolegové je odnášejí.

Veronika a Kamila v Kamýku – horko na padnutí

Věrka s Kamilou S. – Líchovy – Štola Josef

Kamila se snaží doběhnout „ty konkurenční ženské“ a nasazuje třetí kosmickou rychlost

Alena s horkem bojuje na Živohošti

Martina má na neděli v rozpisu nejtěžší etapu celého závodu – Třebenice s brutálním stoupáním na Hradišťko. Je hrdinka – celé do odběhla, i ty schody vyklusala, chůze se nekonala.

Veronika to rve co se dá

poslední předávka celého závodu – Jana na Zuzku na Zbraslavi

Neděle nebyla jen o běhu. Když posádka prvního auta seděla po dobrém obědě v cukrárně a sledovala krupobití za oknem, povídá Johy: „Teď máme několik hodin času. Co budeme dělat? Ležet venku na trávě se nedá, prší. Ani na výlet jít nikam nemůžeme, protože už vůbec nikam nedojdeme.“