Vůbec nevím, proč jsem si při shánění týmu pro dámskou štafetu na letošní Vltava run nevzpomněla na marketingovou poučku, kterou jsem kdysi slyšela. Ta říká, že úspěšnost direct mailu se obvykle pohybuje kolem 3%. Možná jsem naivně věřila, že pečlivě vybraný seznam běžecky naladěných kamarádek bude zárukou rychlé a masivní odezvy.
Čas, který jsem přípravě svého “hecovacího” mailu pro potenciální účastnice štafety věnovala, jsem klidně mohla věnovat běhu. Nebo třeba žehlení. Na mail rozeslaný začátkem října se mi neozval vůbec nikdo.
Musím si to přiznat – tak dobrá jako Mel Gibson v legendární scéně z filmu „Po čem ženy touží“ prostě nejsem.
Co tedy mezi ženami – běžkyněmi zafungovalo nejvíc?
Rozhodně “ukecávačka”. Osobně se mně nebo někomu ze štafety podařilo získat k účasti ve štafetě osm borkyň.
Dvě statečné členky týmu se nechaly přesvědčit k účasti na základě doporučení našich společných známých, aniž by znaly mne nebo kohokoliv jiného, kdo s námi v týmu poběží.
A jedna hrdinka se mi přihlásila sama na základě šuškandy, která jí donesla zprávu o tom, že hledám parťačky do ženské štafety.
Tři z přihlášených slíbily svou účast se sklenkou alkoholu v ruce – jako polehčující okolnost to neberu, rezignace na účast ve štafetě nepřijímám.
Určitě překvapivá je skutečnost, že nikdo z nás dvanácti statečných běžkyň předtím tenhle závod neběžel. Čím to je, že výzva neoslovila ani jedinou ženu, která loňský závod přežila? Na to se upřímně bojím pomyslet.
Možná je to celé “větší maso než jsme čekaly”.
Ale psssst! To si nebudeme připouštět. NESMÍME!
Dvanáct statečných 